Níže uvedený úsměvný text je částí omnoho rozsáhlejší povídky, kterou píšu. Text opisuje událost, která sa skutečně stala a to na svazácké schůzi mladých vysokoškolských učitelů v roce 1985. Německý překlad vznikl takhle: Použili jsme dva překlady, generované aplikacemi ChatGPT 4 a DeepL Translator, pak jsem poopravoval reálie a vybral z každého překladu vždycky ten lepší ze dvou odstavců. Stefan, Němec a profesionální učitel němčiny mi pak pomohl doklepnout konečnou podobu překladu. Závěr: DeepL Translator je na tom v německých překladech stylisticky lépe. ChatGPT 4 zase lépe „trefil“ některé speciální termíny, tedy má širší slovenskou, zřejmě i českou, pasivní slovní zásobu. Ale skutečně dobrý literární překlad tyhle dvě aplikace ještě zdaleka nezvládnou. Teď už následuje svazácká schůze ve dvoujazyčné verzi:
Československo, 1985
Ivan si s úškrnom si spomína na jednu veľmi zábavnú zväzácku schôdzku, ktorá sa odohrala zhruba pred rokom. Keď sa to tak vezme, bola na nej zábavná len jedna krátka epizóda. Vec bola v tom, že Tóno, najstarší člen ich zväzáckej skupiny, mal o pár dní dosiahnuť požehnaný vek tridsaťpäť rokov. Záležitosť pripomenul kolektívu Dano, predseda základnej organizácie a člen ústredného výboru mestskej organizácie strany.
– Onedlho bude mať náš Tonko tridsaťpäť rokov. Gratulujeme! A ako viete, členstvo v našej organizácii je obmedzené práve do veku tridsapťäť rokov. Sme mládežnícka organizácia. Dovoľte mi, aby som sa za nás za všetkých s Tonkom dnes oficiálne rozlúčil.
Tóno, nižší šľachovitý chlapík, ktorý sa bežne vyznačoval žoviálnym vystupovaním, tentoraz skromne mlčal. Uhýbal pred pohľadmi svojich kolegov a pomerne úspešne maskoval prejavy radosti, ktorá sa ho práve zmocnila.
– Samozrejme, – pokračoval Dano, – Tonko sa môže ďalej angažovať inak, napríklad v Revolučnom odborovom hnutí a v ZČSSP. Si ich členom, však Tonko?
Tóno súhlasne prikývol hlavou. Po tejto vecnej Danovej poznámke svoju radosť už úplne ovládol. Do debaty sa zapojil Karol. Kolega, ktorý často generoval náhodné filozofické myšlienky.
– Možno, – povedal Karol, – možno by Tonko mohol chodiť medzi nás len tak, skrátka prísť sa pozrieť na naše akcie, aj keď už nebude členom.
Na Tonkovej tvári bolo vidno, že radosť nielen úplne ovládol, ale zrazu sa ho zmocnila aj akási zádumčivosť. Ba priam zasmušilosť. Pokýval hlavou, čo mohlo znamenať aj áno aj nie. Ale stále vytrvalo mlčal. Na takého žoviálneho človeka, akým bežne bol, podával teraz obdivuhodný výkon.
– No, je pravda, že už nebude mať zaplatené členské známky,– poponáhľal sa Tónovi na pomoc Andrej, kolega z Tónovej katedry.
Neďaleko Tóna sedela Tamara, talentovaná kybernetička, ale inak tak trocha spoločensky neohrabané, naivné dievča. Ivan sledoval, ako počas celej scény Tamara visí pohľadom na Tónovi a s otvorenými ústami sleduje premeny na jeho tvári. Od výrazu dobre zahranej ľahostajnosti a skromnosti, pokračujúc mráčikmi obáv a maskovanej nevôle, až po nepatrný úsmev, ktorý nasledoval po Andrejovej poznámke. V tomto momente Tamara svoje ústa zavrela.
Väčšina členov základnej organizácie Tónovi samozrejme závidela. Ivan si v duchu počítal, kedy postihne podobná radostná udalosť jeho. Vyšlo mu, že si bude musieť počkať ešte skoro celú päťročnicu. Prvý raz v živote ľutoval, že sa narodil až v decembri. O jedny oslavy VOSR navyše…
Tschechoslowakei, 1985
Ivan erinnert sich schmunzelnd an ein sehr lustiges Treffen, das vor etwa einem Jahr stattfand. Alles in allem gab es nur eine kurze Episode, die unterhaltsam war. Es ging darum, dass Toni, das älteste Mitglied der Basisorganisation der Sozialistischen Union der Jugend, in ein paar Tagen das gesegnete Alter von fünfunddreißig Jahren erreichen würde. Das Kollektiv wurde von Dano, dem Vorsitzenden der Basisorganisation und Mitglied des städtischen Zentralkomitees der Kommunistischen Parteiorganisation, auf die Angelegenheit aufmerksam gemacht.
„Bald wird unser Toni fünfunddreißig Jahre alt. Wir gratulieren! Wie Sie wissen, ist die Mitgliedschaft in unserer Organisation auf Personen unter fünfunddreißig beschränkt. Wir sind eine Jugendorganisation. Erlauben Sie mir, mich heute offiziell in unser aller Namen von unserem Toni zu verabschieden.“
Toni, ein kleiner, sehniger Kerl, der normalerweise ein joviales Auftreten hatte, war dieses Mal bescheiden still. Er wich den Blicken seiner Kollegen aus und verbarg erfolgreich den Ausdruck von Freude, der ihn gerade überkam.
„Natürlich“, fuhr Dano fort, „kann sich unser Toni auch weiterhin auf andere Weise engagieren, zum Beispiel in der Revolutionären Gewerkschaftsbewegung und im Bund der Tschechoslowakisch-Sowjetischen Freundschaft. Du bist doch Mitglied in diesen Organisationen, oder, Toni?“
Toni nickte zustimmend mit dem Kopf. Nach dieser sachlichen Bemerkung von Dano hatte er seine Freude völlig unter Kontrolle. Karl schaltete sich in die Debatte ein. Ein Kollege, der oft zufällige philosophische Gedanken äußerte.
„Vielleicht“, sagte Karl, „vielleicht könnte Toni einfach so zu uns kommen, nur um unsere Aktivitäten zu besuchen, auch wenn er kein Mitglied mehr ist.“
Auf Tonis Gesicht war zu sehen, dass er nicht nur seine Freude vollständig beherrschte, sondern ihn plötzlich auch eine Art Verwirrung ergriff. Sogar Trübsinn. Er schüttelte den Kopf, was sowohl Ja als auch Nein hätte bedeuten können. Doch er blieb standhaft stumm. Für einen so jovialen Mann, wie er es normalerweise war, legte er jetzt eine bewundernswerte Leistung hin.
„Nun, es ist wahr, dass er keine Mitgliedsbeiträge mehr zahlen wird“, beeilte sich Andi, ein Kollege aus Tonis Abteilung, ihm zu helfen.
In der Nähe von Toni saß Tamara, eine talentierte Kybernetikerin, aber sonst ein wenig ungeschickt und naiv. Ivan beobachtete, wie Tamara während der ganzen Szene Toni mit großen Augen ansah und die Veränderungen in seinem Gesicht verfolgte. Von einem Ausdruck gut gespielter Gleichgültigkeit und Bescheidenheit, über Wolken der Besorgnis und versteckten Unwillens, bis hin zu einem kleinen Lächeln, das nach Andis Bemerkung folgte. In diesem Moment schloss Tamara ihren Mund.
Die meisten Mitglieder der Basisorganisation waren offensichtlich neidisch auf Toni. Ivan rechnete sich im Geiste aus, wann ihm ein ähnlich freudiges Ereignis widerfahren würde. Er kam zu dem Schluss, dass er mehr als eine ganze Fünfjahresperiode warten müsste. Zum ersten Mal in seinem Leben bedauerte er, erst im Dezember geboren worden zu sein. Eine weitere Feier der Oktoberrevolution…
ivankupka 